Astrosloupek červenec 2024

V úvodu si stručně připomeňme, že 5. července v 7:00 h SELČ se naše planeta ocitá na své oběžné dráze nejdále od Slunce, a to ve vzdálenosti přes 152 miliónů kilometrů, jak naznačuje obrázek níže. Nejvzdálenějšímu místu zemské oběžné dráhy říkáme odsluní (afélium).

Rozdílná vzdálenost Země od naší nejbližší hvězdy je způsobena tím, že Země neobíhá kolem Slunce po dokonalé kružnici, nýbrž po elipse s určitou výstředností, která v případě Země činí necelá 2 %. Mnoho lidí se mylně domnívá, že rozdílnou vzdálenost naší planety od Slunce má na svědomí střídání ročních období. Ve skutečnosti za změnu ročních dob může sklon zemské rotační osy vůči ekliptice.

Pro zajímavost, největší výstřednost eliptické dráhy, asi 20 %, vykazuje oběžná dráha nejmenší planety Sluneční soustavy, Merkuru. Nejmenší výstřednost, téměř nulovou, má Venuše. Jak je tomu u ostatních planet je možné vyčíst z přehledného grafu ZDE.

*Ilustrace výstřednosti oběžné dráhy Země kolem Slunce, zpracoval: Karel Slavík*

S pozorováním oblohy začněme opět od severozápadního obzoru, kde v první polovině noci spatříme poměrně vysoko Velkou medvědici a Malého medvěda. Nejjasnější hvězdou Malého medvěda je Polárka, ke které zhruba míří zmíněná zemská rotační osa. Nízko nad západem spatříme souhvězdí oblohy jarní – Lva, Pastýře, Vlasy Bereniky nebo Pannu.

*Západní obzor, 15. 7. 2024, 22:30 SELČ, program Stellarium*

Pokud se přesuneme směrem nad jižní obzor, spatříme souhvězdí typická pro oblohu letní. Nejlépe se zorientujeme pomocí tří jasných hvězd kulminujících ve druhé polovině července kolem půlnoci.

Vrcholy pomyslného Letního trojúhelníku tvoří hvězdy Vega (α Lyr) v Lyře, Deneb (α Cyg) v Labuti a Altair (α Aql) v Orlu. Zhruba prostředkem trojúhelníku prochází stříbrný pás zvaný Mléčná dráha. Svit Mléčné dráhy je způsoben tisíci slabých hvězd, které patří do jednoho z ramen našeho hvězdného ostrova. Abychom je spatřili jako jednotlivé body, musíme na ně zamířit alespoň malý dalekohled. Odhaduje se, že naše Galaxie obsahuje něco mezi dvěma sty až čtyřmi sty miliardami hvězd.

Zaměřme se na souhvězdí Lyry, které kulminuje začátkem července, takže v letních měsících jsou podmínky pro jeho pozorování nejpříznivější. Přestože se jedná o souhvězdí plošně malé (v pořadí 52. z celkových 88), spatříme Lyru snadno díky jejímu nápadnému tvaru kosodélníku a jasné hvězdě Vega (5. nejjasnější hvězda oblohy) v severní části uskupení.

V jižní části Lyry nemůžeme opomenout jednu z nejpozorovanějších planetárních mlhovin vůbec. Jedná se o objekt zařazený ve slavném Messierově katalogu pod pořadovým číslem 57. Mlhovinu nalezneme snadno, neboť se nachází přibližně na polovině vzdálenosti spojnice hvězd Sheliak (β Lyr) a Sulafat (γ Lyr), jak naznačuje mapa níže. Mlhovinu dělí od Země asi 2 000 světelných let a v triedru nebo menším dalekohledu ji spatříme jako méně jasnou skvrnu, ve středních a větších dalekohledech rozeznáme její oválný, prstencový tvar. Od toho se také odvíjí její název – Prstencová mlhovina.

Stejně jako v případě ostatních planetárních mlhovin, jedná se i u M57 o pozůstatek hvězdy podobné velikosti jako Slunce. Zhruba uprostřed mlhoviny nalezneme jasnou bílou tečku, což není nic jiného, než žhavé a husté jádro již neexistující hvězdy, kterému říkáme bílý trpaslík. Celá mlhovina svítí zejména díky ultrafialovému záření trpaslíka uprostřed.

Povšimněme si tvaru mlhoviny a pestrosti barev na fotografii níže. Každá barva odpovídá různým prvkům, ze kterých byla plynná obálka původní hvězdy složena. V centrální části mlhoviny převažuje modrozelené zbarvení, které je způsobeno vybuzenými (excitovanými) molekulami kyslíku. V periferní části spatříme oranžovočervenou barvu náležící vybuzeným molekulám vodíku a dusíku.

Zmiňme ještě jeden objekt, který spatříme za pomocí menšího dalekohledu, kterým je kulová hvězdokupa M56. Nalezneme ji v jihovýchodní části Lyry, na spojnici zmíněné hvězdy Sulafat a hvězdy Albireo (β Cyg) ze sousedního uskupení Labutě.

*Souhvězdí Lyry, planetární mlhovina M57 a kulová hvězdokupa M56, program Stellarium*

*Prstencová mlhovina M57, pořízeno na teplické hvězdárně dalekohledem 43 cm Planewave CDK17, 15. 5. 2015, zpracoval: Zdeněk Moravec*

Albireo je pátou nejjasnější hvězdou Labutě, dosahuje 3. hvězdné velikosti, takže je celkem nenápadnou stálicí a snadno ji na obloze přehlédneme. V triedru nebo malém dalekohledu spatříme dvě samostatné složky s nápadně rozdílnou barvu. Barevný rozdíl je způsobem v rozdílné povrchové teplotě obou hvězd. Jasnější žlutá složka je chladnější než Slunce, asi 4 500 K, naopak u modré složky se povrchová teplota odhaduje na zhruba 13 000 K.

Na obloze představuje Albireo oko labutě, která pluje po Mléčné dráze. Setkat se ještě můžeme s názvem Severní kříž, neboť uspořádání nejjasnějších hvězd Labutě připomíná tvar velkého kříže.

Nejjasnější stálicí Labutě je již zmíněný Deneb, který je typickým představitelem modrých veleobrů, tedy zástupcem extrémně jasných a žhavých hvězd. Život těchto obrů je v porovnání s naším Sluncem velmi krátký a bouřlivý. Z arabštiny můžeme Deneb přeložit jako „ocas“. S tímto jménem se můžeme setkat ještě u jiného souhvězdí podzimní oblohy. Nejjasnější stálici ve Velrybě, Deneb Kaitos (β Cet), můžeme z arabštiny volně přeložit jako „ocas velryby“.

*Souhvězdí Labutě, 15. 7. 2024, 23:00 SELČ, program Stellarium*

*Porovnání průměru modrého obra Deneb v souhvězdí Labutě a Slunce, zdroj: Wikimedia*

Pakliže budeme od Albirea pokračovat asi 3° podél Mléčné dráhy, nalezneme nevýrazné souhvězdí Lištičky. V tomto uskupení nalezneme jednu ze čtveřice planetárních mlhovin Messierova katalogu, M27 zvanou Činka. Snadno ji spatříme již ve středním triedru, avšak ve hvězdářském dalekohledu o průměru alespoň 100 mm rozpoznáme její tvar, který nápadně připomíná přesýpací hodiny nebo činku.

Za zmínku dále stojí jiný typ objektu, pro jehož tvar se mezi astronomy a pozorovateli oblohy ujal název „Ramínko na šaty“. Nalezneme jej zhruba 8° jihozápadně od M27. Pro pohodlné pozorování je vhodné použít triedr s malým zvětšením a velkým zorným polem, kde spatříme asi osm nejjasnějších hvězd. Jistou zajímavostí je, že do konce 20. století bylo toto uskupení hvězd považováno za otevřenou hvězdokupu. Nicméně několik studií z konce 90. let minulého století založených na pozorování družice Hipparcos prokázalo, že se jedná pouze o náhodné seskupení, nikoliv o fyzicky příbuzné hvězdy.

*Collinder 399, obrazec „Ramínko na šaty“, zdroj: Wikimedia*

Další zajímavosti:

Pokud si v časných ranních hodinách přivstaneme, spatříme nad východním obzorem v souhvězdí Býka setkání Jupiteru, Marsu, Uranu a Saturnu. Mezi Marsem a Uranem spatříme navíc dne 30. 7. Měsíc ve fázi úzkého srpku (zhruba dva dny po poslední čtvrti), několik stupňů severozápadně od Měsíce nalezneme známé Plejády, a jižním směrem pak od našeho souputníka Hyády. V obou případech se jedná o otevřené hvězdokupy, které na tmavé obloze spatříme bez použití dalekohledu.

*Setkání Jupiteru, Marsu, Uranu, Měsíce, otevřených hvězdokup Plejád a Hyád, 30. 7. 2024, 4:00 SELČ, program Stellarium*

Od konce května do zhruba poloviny srpna můžeme pomocí dalekohledu pozorovat kometu s označením 13P/Olbers. Jedná se o krátkoperiodickou kometu objevenou německým astronomem a lékařem Heinrichem W. Olbersem v roce 1815. Její průměrná doba oběhu kolem Slunce činí necelých 70 let. Komety s obdobnou oběžnou dobrou nazýváme komety Halleyovy rodiny, na počest nejslavnější vlasatice ze všech, 1P/Halley, která se ke Slunci vrací průměrně jednou za 76 let.

Začátkem července zhruba hodinu před půlnocí nalezneme 13P/Olbers více jak 12° nad severozápadním obzorem v souhvězdí Rysa. V průběhu dalších dnů a týdnů se bude na obloze posouvat na pomezí sousední Velké Medvědice a Malého lva, jak naznačuje mapa polohy komety níže. Nejblíže k Zemi bude 20. července, kdy by se jasnost komety měla pohybovat mezi 6. až 7. hvězdnou velikostí, takže bez použití dalekohledu ji nespatříme. Více o dráze, světelné křivce a aktuální poloze 13P/Olbers ZDE.