Astrosloupek červen 2024

Hned v úvodu si připomeňme, že 20. června ve 22:52 SELČ začíná na severní polokouli astronomické léto. Letní slunovrat je definován jako okamžik, kdy Slunce dosahuje nejvyššího bodu nad nebeským rovníkem, jak naznačuje obrázek níže. Ten zpravidla nastává 20. nebo 21. června, výjimečně může být 19. (nastane v roce 2487) nebo 22. června (nastane v roce 2203), viz přehledná tabulka s daty slunovratů a rovnodenností platná do roku 2050.

O letní slunovrat je délka dne nejdelší v celém roce, kdy je Slunce v našich zeměpisných šířkách nad obzorem více jak 16 hodin. Nad obzor vychází v 4:52 SELČ a zapadá v 21:21 SELČ (časy jsou platné pro Teplice). Pravé poledne nastane tehdy, kdy je střed slunečního kotouče nad rovníkem nejvýše (téměř 23,5°), jak naznačuje obrázek níže. Od tohoto okamžiku se budou následující dny zkracovat, a to až do 21. prosince, kdy nastane slunovrat zimní. V tento den bude Slunce v pravé poledne nad obzorem naopak nejníže.

*Poloha Slunce v den letního slunovratu v pravé poledne, Teplice, 20. 6. 2024, 13:06 SELČ, program Stellarium*

Jelikož v červnu Slunce zapadá nejpozději ze všech měsíců v roce, musíme si na pozorování noční oblohy počkat alespoň do 22:30 SELČ, kdy rozeznáme první, jasné hvězdy. Nicméně „opravdová“ astronomická noc (situace, kdy se Slunce nachází více než 18° pod horizontem) během června do zhruba poloviny července nenastane, neboť Slunce v tom to období nezapadá hluboko pod obzor.

Pokud se zaměříme na oblohu nad jihozápadem, spatříme souhvězdí zvířetníku Lva a Pannu, která jsou typické pro oblohu jarní. Východně od Lva se nachází poměrně nenápadné souhvězdí Vlasů Bereniky. Severovýchodně od druhé nejjasnější hvězdy tohoto uskupení, Diadem (α Com), můžeme pomocí dalekohledu vyhledat kulové hvězdokupy s katalogovým označením M3 a NGC 5053, které jsou od sebe vzdáleny necelý jeden stupeň.

Dalším vhodným objektem pro pozorování je spirální galaxie M64 zvaná Černé oko, která je od nás vzdálená přes 17 milionů světelných let. Pohodlně ji můžeme spatřit ve středním dalekohledu o průměru alespoň 15 cm, kde rozeznáme její protáhnou strukturu. M64 objevil anglický astronom Edward Pigott v roce 1779. Pakliže budeme pokračovat od Vlasů Bereniky dále východním směrem, spatříme čtvrtou nejjasnější hvězdu oblohy, Arcturus (α Boo) v Pastýři.

Hvězdy Regulus (α Leo) ve Lvu, Spica (α Vir) v Panně a Arcturus v Pastýři tvoří orientační obrazec zvaný Jarní trojúhelník, který jsme si zmiňovali v květnovém astrosloupku.

*Západní obzor, 15. 6. 2024, 23:00 SELČ, program Stellarium*

*Fotografie kulové hvězdokupy M3 v souhvězdí Honicích psů, zdroj: Wikimedia*

Nad jihem spatříme souhvězdí letní oblohy, Hadonoše, Váhy nebo Štíra s jasnou (1,02 mag.), červenooranžovou hvězdou Antares (α Sco) v jejímž okolí nalezneme několik mlhovin a kulových hvězdokup.

Severně od Štíra spatříme nikterak výrazné, nicméně ploště rozsáhlé uskupení Hadonoše, ve kterém se můžeme pokusit vyhledat kulové hvězdokupy M10, M12 nebo M19. Pro vyhledání těchto objektů postačí střední triedr, kde spatříme mlhavou skvrnu s kulovou strukturou.

*Jižní obzor, 15. 6. 2024, 23:00 SELČ, program Stellarium*

Severně od Hadonoše nalezneme nevýrazného Herkula. Toto souhvězdí kulminuje kolem půlnoci právě v červnu a na obloze představuje největšího hrdinu, který kdy kráčel po zemském povrchu. Jeden ze způsobů, jak toto nenápadné souhvězdí na obloze nalézt je, že vyhledáme pátou nejjasnější hvězdu celé oblohy, Vegu v Lyře (α Lyr).

Vegu spatříme v první polovině noci nad jihovýchodem jako jasnou modrobílou stálici. Západně od Lyry spatříme uskupení čtyř hvězd zhruba 3. hvězdné velikosti, které tvoří obrazec připomínající květináč, který tvoří pomyslné tělo bájného hrdiny.

*Zpodobnění Hérakla v boji s lernskou hydrou, zdroj: Wikimedia*

V Herkulovi nalezneme dvojici kulových hvězdokup s katalogovým označením M13 a M92. První z nich je za ideálních podmínek pozorovatelná pouhýma očima jako mlhavá skvrnka (5,8 mag). M13 nalezneme poměrně snadno, neboť leží asi ve dvou třetinách vzdálenosti mezi hvězdami Rutilicus η Her a ζ Her, které tvoří západní stranu lichoběžníku, viz mapka níže. Jedná se o jednu z nejjasnějších kulových hvězdokup na severní obloze, složenou z více jak stotisíců hvězd. Její stáří se odhaduje na neuvěřitelných 12 miliard let, což řadí hvězdokupy tohoto typu na jedny z nejstarších objektů v naší Galaxii. Vzdálenost M13 od Země se odhaduje na 25 tisíc světelných let a její průměr na asi 150 světelných let.

Kulové hvězdokupy bychom hledali v tzv. galaktickém halu, které obklopuje naši Mléčnou dráhu. Tyto skupiny hvězd jsou silně gravitačně vázané objekty, kde hustota hvězd stoupá směrem od periferie do centra. Přijďte se přesvědčit a nahlédnout do dalekohledů teplické hvězdárny, kde spatříte nejen některou ze zmíněných hvězdokup, ale i dalších objekty vzdáleného vesmíru, viz náš program večerních pozorování na červen ZDE.

Nejpříznivější podmínky pro pozorování M13 nastávají v letních měsících, kde i v menším triedru spatříme její kulový tvar. V dalekohledu s větším průměrem objektivu rozeznáme některé z nejjasnějších hvězd na periferii. Pro srovnání, jasnějšími kulovými hvězdokupami jsou už pouze Omega Centauri a 47 Tucanae, obě se nachází na jižní obloze a v menší vzdálenosti od Země než v případě M13.

Jako první pozoroval hvězdokupu v Herkulovi slavný anglický astronom, matematik a fyzik Edmond Halley v roce 1714, který ji díky jejímu difúznímu vzhledu považoval za mlhovinu. Do svého katalogu ji o 50 let později zařadil Charles Messier. Až v roce 1779 byli rozlišeny jednotlivé hvězdy a skutečná podstata tohoto objektu.

Další zajímavostí je, že v roce 1974 byl z dnes již nefunkčního radioteleskopu v Portoriku zaslán radiový vzkaz známý jako „Zpráva z Areciba“ určený případným mimozemským civilizacím. Vzhledem k již zmíněné vzdálenosti a pravděpodobnosti výskytu jiné civilizace v této hvězdokupě, šlo spíše o ukázku technického pokroku tehdejší techniky než o vážně míněný pokus o navázání kontaktu s mimozemskou civilizací.

V severovýchodní části Herkula spatříme druhou a vzdálenější ze zmíněných hvězdokup, M92. Ta je sice méně výrazná než M13, ale v triedru nebo v menším dalekohledu rovněž pozorovatelná. Polohu obou kulových hvězdokup naleznete v mapce níže.

*Poloha kulových hvězdokup M13 a M92 v souhvězdí Herkula, program Stellarium, upravil: Karel Slavík*

*Porovnání kulových hvězdokup M13 (vlevo) a M92 (vpravo), foceno 20. 7. 2014, autor: Robert Vanberbei, zdroj: Sidereal Times*

Pokud se zaměříme na východní obzor v první polovině noci, spatříme souhvězdí typická pro oblohu letní, kde dominuje obrazec zvaný Letní trojúhelník. Tento pomyslný obrazec se skládá z poměrně jasných hvězd, již zmíněné Vegy v Lyře, Denebu (α Cyg) v Labuti a Altairu (α Aql) v Orlu. Těmto a dalším typicky letním uskupením se budeme podrobněji věnovat v nadcházejícím červencového astrosloupku.

*Východní obzor, 15. 6. 2024, 23:00 SELČ, program Stellarium*

Další zajímavosti:

Pro pozorování některé z planet Sluneční soustavy si musíme počkat do ranních hodin a upřít zrak nad východní obzor. Jako první vychází nad obzorem Saturn, následuje Neptun a zhruba dvě a půl hodiny před východem Slunce také Mars. Koncem června se k nim přidá Jupiter a Uran, které spatříme nad severovýchodem, jak je patrné z obrázku níže. Na pozorování v pořadí prvních dvou planet Sluneční soustavy, Merkuru a Venuše si budeme muset počkat do druhé poloviny roku.

Pokud si v časných ranních hodinách přivstaneme a zaměříme se na oblohu nad jihovýchodem, spatříme setkání Saturnu, Měsíce a Neptunu, které se odehraje na pomezí souhvězdí Ryb a Vodnáře. Měsíc bude dne 28. 6. v poslední čtvrti a nalezneme jej mezi Neptunem (východně) a Saturnem (západně).

Pakliže se rozhodneme pozorovat zmíněný Neptun, musíme si k ruce vzít alespoň střední triedr, kde spatříme v pořadí poslední planetu Sluneční soustavy jako malou tečku. Pokud máme k dispozici větší dalekohled o průměru objektivu alespoň 20 cm a více, spatříme malý, modrozelený disk planety.